Informace o poskytovatelích zdravotní péče jsou k dispozici na internetových stránkách Ústavu zdravotnických informací a statistiky ČR, kde je možno pomocí zadaných kritérií vyhledat konkrétní zdravotnické zařízení a detailní informace o něm, mj. též informaci o tom, se kterými zdravotními pojišťovnami má dané zařízení uzavřeny smlouvy.

Pojištěnec českého veřejného zdravotního pojištění má právo zejména:

• na výběr zdravotní pojišťovny. Zdravotní pojišťovnu lze změnit jednou za 12 měsíců, a to vždy jen k 1. dni kalendářního čtvrtletí. Při narození dítěte se však právo na výběr zdravotní pojišťovny nepoužije, dnem narození se totiž dítě stává pojištěncem zdravotní pojišťovny, u které je pojištěna matka dítěte v den jeho narození. Změnu zdravotní pojišťovny dítěte může jeho zákonný zástupce provést až po přidělení rodného čísla dítěti, a to opět jen k 1. dni kalendářního čtvrtletí.
• na výběr lékaře či jiného odborného pracovníka ve zdravotnictví a zdravotnického zařízení s výjimkou závodní zdravotní služby. Toto právo může uplatnit jednou za tři měsíce. Zvolený lékař může odmítnout přijetí pojištěnce do své péče pouze tehdy, jestliže by jeho přijetím bylo překročeno únosné pracovní zatížení lékaře tak, že by nebyl schopen zajistit kvalitní zdravotní péči o tohoto nebo o ostatní pojištěnce, které má ve své péči.
• na výběr dopravní služby, která je ve smluvním vztahu k příslušné zdravotní pojišťovně.
• na zdravotní péči bez přímé úhrady, pokud mu byla poskytnuta v rozsahu a za podmínek stanovených zákonem o veřejném zdravotním pojištění.

Ve vztahu k léčbě má pacient v souladu s § 23 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, právo být informován o svém zdravotním stavu, účelu a povaze poskytované zdravotní péče a každého vyšetřovacího nebo léčebného výkonu, jakož i o jeho důsledcích, alternativách a rizicích. Informace musí být sděleny pacientovi tak, aby jim porozuměl.

Vstupem České republiky do Evropské unie dnem 1.5.2004 začala ČR aplikovat evropské právní předpisy v oblasti sociálního zabezpečení a zdravotního pojištění.Nejvýznamnějšími předpisy v této oblasti jsou tzv. koordinační nařízení, která ponechávají národní předpisy členských států beze změn a nahrazují jen ta vnitrostátní pravidla, která by mohla být pro osoby migrující v rámci EU nevýhodná. Těmito nařízeními jsou nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 a nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 987/2009, která s účinností od 1.5.2010 nahradila do té doby používaná nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 a nařízení Rady (EHS) č. 574/72. Ovšem do doby, než budou doplněny příslušné dohody mezi EU a Norskem, Lichtenštejnskem, Islandem a Švýcarskem, se budou i nadále ve vztahu k těmto státům aplikovat původní nařízení.

Směrnice o uplatňování práv pacientů v přeshraniční zdravotní péči není, na rozdíl od evropských nařízení, přímo závazná v členských státech, pro které je určena. Aby bylo dosaženo výsledku, který stanoví, je tedy nutné, aby její ustanovení byla transponována do vnitrostátních právních předpisů jednotlivých členských států.

V současné době se v členských státech postupuje v souladu s judikaturou Evropského soudního dvora (ESD), ze které vychází i text samotné Směrnice.