Vzhledem k tomu, že byla v posledních týdnech a měsících v různých souvislostech opakovaně v médiích zmiňována evropská Směrnice o zdravotních službách (Směrnice o uplatňování práv pacientů v přeshraniční zdravotní péči), považujeme za dobré k této věci poskytnout stručné stanovisko a informaci.  

Zejména je nutné zdůraznit, že jde v tuto chvíli o návrh směrnice a nikoliv o schválený text, jak se v médiích objevilo. Návrh je v současné době projednáván v prvním čtení v rámci Pracovní skupiny pro veřejné zdraví (orgán Evropské rady). Z právní formy návrhu (směrnice) navíc vyplývá, že by po jejím případném schválení musela následovat další transpozice do národních legislativ jednotlivých členských států. Požadavky dané směrnicí by tak musely být „vloženy“ do českých právních předpisů.
Základním podnětem pro sjednávání směrnice je snaha přenést rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci nároků pojištěnců na refundaci nákladů léčení, za kterým vycestovali, do obecně závazného právního předpisu.

Směrnice v zásadě řeší několik základních okruhů:

1. Požadavky na stát ošetření (zejména organizační a legislativní)
Tato část obsahuje výčet toho, co by měl každý stát pro účely přeshraničního poskytování péče zajistit, jako např. standardy kvality a bezpečnosti péče včetně jejich monitoringu, přístup pacientů k informacím o péči a její ceně, možnost uplatnit a domoci se v případě poškození zdraví náhrady škody, pojištění profesionální odpovědnosti poskytovatelů za škodu, rovné zacházení s cizími pojištěnci, apod.

2. Okolnosti čerpání a zejména úhrady zdravotní péče v jiném státě než je stát pojištění
Tato část řeší zejména nároky pojištěnců na refundaci nákladů, uhrazených za zdravotní péči v jiných státech EU a okolnosti, za nichž mohou zdravotní pojišťovny tyto nároky omezit.
Obsahuje zejména:

• nárok na refundaci nákladů mimonemocničního léčení (včetně léků nebo zdravotnických prostředků), za nímž pojištěnec vycestoval do jiného státu EU, a to i v případě že s tímto vycestováním nevyslovila zdravotní pojišťovna předem (ani dodatečně) souhlas. Refundace by byla omezena cenou stejné nebo obdobné péče v zemi pojištění a bylo by pro ni nutné splnit podmínky, které jsou v běžných případech dány předpisy země pojištění (např. požadavek, že musí být lék předepsán lékařem určité odbornosti nebo že musí ošetření předcházet doporučení lékařem příslušné odbornosti apod.)
• nárok na refundaci nákladů nemocničního ošetření, za kterým pojištěnec vycestoval do jiného státu EU i bez souhlasu zdravotní pojišťovny za předpokladu, že stát pojištění netrvá na požadavku předchozího schválení u nemocniční péče. Z jiného úhlu pohledu tedy dává návrh státům možnost za určitých okolností podmínit čerpání vyžádané nemocniční péče v jiném státě požadavkem předchozího schválení zdravotní pojišťovnou. V případě, že by stát pojištění umožnil čerpat nemocniční péči v zahraničí bez požadavku předchozího schválení, byl by nárok na refundaci podle směrnice opět omezen cenou běžnou v zemi pojištění a splněním odpovídajících podmínek, daných předpisy tohoto státu.   
• požadavky na proces a podmínky schvalování vycestování za zdravotní péčí ze strany zdravotních pojišťoven

3. Organizační otázky, otázky spolupráce jednotlivých národních systémů a otázky zajištění informovanosti o přeshraničním poskytování péče
V rámci této části je upraveno zejména zřízení kontaktních míst, která by měla být schopna podávat informace o podmínkách poskytování péče v daném státě i v ostatních státech EU. Navrhuje se i určitý systém koordinace celé agendy na úrovni EU, zejména zřízení zvláštního koordinačního orgánu v rámci DG Health (generální ředitelství pro oblast veřejného zdraví - součást Evropské komise). Součástí návrhu je i požadavek na schválení takových opatření, která by umožnila uznávání předpisů vydaných v jiných státech. Dále vytvoření evropské referenční sítě zdravotnických zařízení (zaměřených zejména na vysoce specializovanou péči) nebo podpora interoperability informačních a komunikačních technologií ve zdravotnictví (e-Health). Opatření pro posledně jmenované úkoly mají přijmout nejen členské státy, ale zejména i Evropská komise.   

Celkové zhodnocení dosavadního vývoje a potenciálního přínosu směrnice:  
Z hlediska občanů je nejzajímavější a v médiích nejčastěji zmiňovanou částí návrhu kapitola týkající se nároku pojištěnců na vycestování za účelem léčení v jiných státech EU a následnou úhradu vynaložených nákladů. Média, ale i někteří oslovení odborníci v té souvislosti někdy tato ustanovení prezentují jako něco zcela nového, jako zásadní změnu. Tento přístup však není zcela přesný a může v občanech vyvolávat dojem, že v současnosti na zdravotní služby v jiném státě nárok nemají.
Ve skutečnosti však i bez směrnice existuje možnost refundovaného vycestování za zdravotní péčí. Tuto možnost upravuje čl.22.1.c nařízení EHS 1408/71, na který reaguje poměrně obsáhlá výše zmíněná judikatura Evropského soudního dvora (ESD). Na základě tohoto článku, který pro vycestování za zdravotní péčí vyžaduje souhlas zdravotní pojišťovny, je každoročně v zahraničí poskytována vyžádaná zdravotní péče (nemocniční i mimonemocniční) několika stovkám českých pojištěnců. Náklady na tuto péči jsou hrazeny za podmínek a cen daných ve veřejném systému státu léčení, zpravidla je poskytovateli výpomocně uhradí již místní zdravotní pojišťovna. 

Jak bylo uvedeno v úvodu, základním podnětem pro projednávání směrnice byly rozsudky ESD ve věci nároků na vycestování za péčí a úhradu takto vzniklých nákladů. O zakotvení dopadů těchto rozhodnutí do sekundárního evropského práva bylo přitom usilováno v posledních pěti letech již několikrát (aktivně i ze strany České republiky). Díky obavám některých států (motivovaným velmi pragmaticky a k jejich občanům ne zcela přátelsky), se je ale zatím nepodařilo úplně prosadit do žádného z dříve projednávaných (a dle názoru ČR vhodnějších) právních předpisů, jakým je např. právě dokončované nové koordinační nařízení s očekávanou přímou aplikovatelností k 1.1.2010.

Mezitím začaly být v mnoha státech důsledky judikatury ESD a jeho výklad Smlouvy o EU, resp. koordinačních nařízení, aplikovány na nároky pojištěnců v jednotlivých případech i bez zakotvení v evropském sekundárním právu. Důvodem je poměrná jasnost judikatury a přístup, vycházející z účelnosti předcházení soudním sporům, v nichž by byly národní soudy vázány předchozími rozhodnutími ESD. Jedním ze států, jehož zdravotní pojišťovny v praxi přiznávají nároky vyplývající z judikatury ESD , je i Česká republika.

Základní nároky dané návrhem směrnice, tedy zejména možnost požádat o refundaci nákladů na úmyslné mimonemocniční léčení (resp. nákup léků, zdravotnických prostředků), poskytnuté v jiném státě EU bez souhlasu zdravotní pojišťovny, lze tedy v ČR prakticky uplatnit již nyní. Stejně tak jsou v praxi při posuzování udělení souhlasu s vycestováním za péčí respektovány procesní a věcné požadavky dané ESD.

Shrnujíc, z hlediska nároků českých pojištěnců může mít schválení návrhu směrnice (v současném nebo věcně obdobném znění) efekt zejména z hlediska zvýšení právního povědomí o nárocích, které existují a lze je uplatnit již dnes. Může mít též řadu vedlejších pozitivních efektů na posílení příhraniční spolupráce poskytovatelů, pojistitelů a pacientů. Samotný rozsah nároků občanů ale velmi pravděpodobně nijakým zásadním způsobem oproti současné praxi nerozšíří.

V ostatních částech (viz. body 1. a 3. výše) vychází návrh směrnice z dlouhodobého plánu posílení mobility pacientů v rámci EU.  Opatření pro dosažení těchto cílů by musela být přijímána nejen na úrovni států, ale i na úrovni orgánů EU. Dosažení cílů směrnice v oblasti spolupráce národních zdravotních systémů je v každém případě během na dlouhou trať, vyžadujícím často i v případě schválení směrnice další roky práce na jednotlivých projektech.